Odkaz na na webové stránky o Svatojakubské cestě, kde je situován příběh knihy Deník Mága. Stránky jsou pravidelně aktualizovány mím přítelem Acacio, který se stará o peregriny v jednom z nejlepších albergů na trase.
Tato kniha vyšla v Brazílii v srpnu 1990. "V září jsem pak dostal více než 1200 e-mailů a dopisů, v nichž mi lidé psali o podobných zkušenostech," řekl Paulo Coelho.
"V říjnu byla některá témata, o nichž kniha pojednává - deprese, panický syndrom, sebevražda - projednávána na semináři, který měl celostátní ohlas.
22. ledna příštího roku senátor Eduardo Suplicy četl výňatky z mé knihy na plenárním zasedání a dosáhl toho, že byl konečně schválen zákon, o němž se v brazilském kongresu mluvilo deset let: zákon, který zakazuje svévolnou hospitalizaci."
Po období psychiatrických středisek začal Paulo studovat práva; zdálo se, že přece jen nastoupí cestu, kterou mu určili rodiče. Zanedlouho však Paulo studia opustil a znovu se začal věnovat divadlu.
Šedesátá léta jsou v plném proudu a celý svět přihlíží výbuchu hnutí hippies. Také v Brazílii za velice represivní vojenské diktatury mají nové tendence ohlas. Paulo má tehdy dlouhé vlasy a z vlastního rozhodnutí s sebou nenosí žádné doklady; nějakou dobu bere drogy, protože chce prožít zkušenost hnutí hippies v plné intenzitě. Jeho vášeň pro psaní jej vede k tomu, že založí časopis, který se však dočká jen dvou čísel.
V té době Paulovi nabídne hudebník a skladatel Raul Seixas, aby psal texty pro jeho písně. S druhou deskou sklidí velký úspěch a prodají více než 500 000 kopií; Paulo tak poprvé vydělá hodně peněz.
Až do roku 1976 složí s Raulem Seixasem více než šedesát písní a společně změní tvář brazilského rocku. V roce 1973 se Paulo s Raulem stanou členy Alternativní společnosti, organizace, která se staví proti kapitalistickým ideologiím, zastává názor, že každý má svobodu v tom, aby dělal, co chce, a praktikuje černou magii, což jsou zkušenosti, o nichž později Paulo píše v románu Valkýry (1992).
V té době vytvoří Paulo s Raulem komiksový seriál Kring-ha, oslavující svobodu. Diktátorský režim je považuje za hrozbu, a proto oba nechá zatknout a uvěznit.
Raul je brzy propuštěn, ale Paulo je ve vězení déle, neboť je považován za inspirátora této akce. Potíže však nekončí: za dva dny po svém propuštění je přímo na ulici unesen a zavřen ve vojenských mučírnách, kde zůstane řadu dní. Podle jeho vlastních slov jej před smrtí zachránilo to, že prohlásil, že je blázen a že byl třikrát internován v psychiatrické léčebně. Začne se před svými únosci sám zraňovat, až jej přestanou mučit a nakonec ho propustí. Tyto zážitky Paula silně poznamenají.
V šestadvaceti letech se rozhodne, že má životních zkušeností dost a že chce "být normální". Najde si zaměstnání u gramofonové společnosti Polygram, kde se seznámí se svou budoucí ženou. V roce 1977 Paulo přesídlí do Londýna. Koupí si psací stroj a začne se plně věnovat literatuře, ale bez valných výsledků.
Rok nato se vrátí do Brazílie a pracuje jako ředitel gramofonové společnosti CBS. Toto období trvá pouze tři měsíce, potom se Paulo rozvede a odejde ze zaměstnání.
